Nedávno mě popadla mánie a začel jsem se pídit po starých knihách a filmech o horách. Především zimních horách, českých horách. Přivedla mě k tomu knížka Červení andělé mapující historii Horské služby. Tam jsem narazil na zmínku o obstarožním, ale perfektním filmu Vánice, který v roce 1962 natočil Čeněk Duba na oslavu práce Horské služby. Doporučuji a mimochodem, hraje tam i Menšík.

A pak jsem vyloupil antikvariát. Samý krásný kousky a nejstarší z nich, malá brožurka Naše hory v zimě s podtitulem Průvodce pro zimní turisty i sportovce, byla vydána už v roce 1926! Na kolik tehdy vyšla netuším, ale z "reklamního banneru" na konci vím, že oběd v Rysově restauraci v Mariánských lázních vyšel na 10 Kč.

Nejvíc mě ale chytla kniha Čestmíra Kubíka - Příběhy mužů a hor z roku 1955. O tehdejších horskoslužebnících, záchranných akcích a drsném životě v Krkonoších. Ti kluci byli fakt machři. A jedna myšlenka je opravdu nadčasová:

"Hory lidem neublíží. Ani počasí, vítr, mlha, mráz... To ne. Lidi si to dělají sami: nerozvážností, nerozumem."

Tohle bez výjimky platí dodnes. Všechny průšvihy na horách se stávají, protože lidi podcení výbavu, předpověď počasí nebo rovnou samotné hory. České hory bývají vůbec rády podceňovány. A přitom, když čtete o té ukrutné sněhové bouři z 1. února 1935, kdy během pouhých dvou hodin zahynulo na hřebenech Krkonoš šest lidí, z nichž dva byli nalezeni až po třech dnech, říkáte si, jaké mají ty naše malé hory sílu. A to zdaleka není všechno, stačí se podívat na Hanče a Vrbatu (mimochodem další výborný film Synové hor) nebo i do nedávné minulosti, kolik životů si v posledních letech vyžádaly laviny v Jeseníkách a Krkonoších. Když se nad tím vším zamyslíte, přijdete na to, že příčiny všech těch nehod jsou si nějak moc podobné. 

Takže, jaká poselství si vzít ze starých knih?

 

Do hor se vyráží brzo

Tohle pravidlo mi utkvělo v hlavě už od dětství. I když jsem tehdy moc netušil proč to tak je, na túru do hor se prostě vyráželo hned ráno. Tečka. Ono, když si pak spočítáte, kolik průšvihů se stalo jenom proto, že lidi potkalo na túře něco neočekávaného, s čím ve svém plánu tak úplně nepočítali, začínají ty brzké starty dávat celkem rozum. Na horách se totiž často stane něco nepředpokládaného. Prudce se změní počasí, padne mlha, do kopce vám najednou schází dech, jeden ze členů skupiny nestíhá,... A tak dále a tak dále. 

Když to klapne na jedničku (Luis Trenker, Hory a sníh. Praha 1942)

Když to klapne na jedničku (Luis Trenker, Hory a sníh. Praha 1942)

Proto vždycky říkám: lepší vyrazit brzo a pak celé odpoledne luštit křížovky na chatě (nebo popíjet pivo, proti gustu...), než se vykodrcat z chalupy před polednem a pak potmě, se půlkami sevřenými strachem, bojovat o každý metr do bezpečí.

 

Hrdinů jsou plné hřbitovy

Jsou situace, kdy hrát si na hrdinu se rozhodně nevyplácí. Když se na horách žení všichni čerti, není hrdinství vyrazit do hnusu a dojít na vrchol za každou cenu. Tak jako se o to snažil mladý "odvážný" vedoucí v povídce Dvacetosm mladých životů. Vedl 27 svých svěřenců na lyžích Obřím dolem, plánoval vystoupit na hřebeny a kolem Studniční hory sestoupit do Modrého dolu. Jenže to by je hned od začátku nesměl sužovat vítr a mrznoucí déšť, který je totálně promáčel už v Obřím dole. A místo aby zůstali v teple Chaty v Obřím dole, mladý vedoucí je hnal dál na hřebeny. 

Na Luční boudě se ani neohřáli, začínalo se už stmívat, a uháněli do Modrého dolu. Při sjezdu se většina ze sedmadvaceti totálně promrzlých a unavených chlapců ve tmě, větru a mlze svému vedoucímu poztrácela. Všem bylo mezi 14 a 15 roky. Někteří hledali úkryt pod nízkými větvemi stromů, pár z nich našlo útočiště v opuštěné chatě a někteří se dál brodili závějemi. Až pozdě v noci je našli členové Horské služby zburcovaní správcem chaty, který ohlásil, že se mladíci nevratili z túry.

Takových historek, kdy ego zvítězilo nad zdravým rozumem je spousta. A ne všechny skončily tak šťastně. Je nutné uvědomit si, že počasí na horách je extrémnější. Vítr je větrnější, chlad chladnější a tma tmavší. Hory nejsou místo pro hrdinství. 

 

Být připraven na všechno

Víte jak dopadl Hanč. Do mezinárodního závodu na padesát kilometrů vyráželi z Labské boudy za krásného jarního počasí jenom lehce oděni v košilích. Po dvou hodinách se ale začalo počasí prudce měnit a velikonoční azúro se změnilo do příšerné sloty, ve které závodníci bojovali o holý život. Teplota klesla pod nulu a déšť jim mrzl přimo na těle. Většina závodníků vzdala. Až na Hanče...

24. března 1913, den kdy zahynuli Hanč a Vrbata, ale také den, kdy pomohl člověk člověku v tísni v horách. 24.3. se tak slaví jako den Horské služby.

24. března 1913, den kdy zahynuli Hanč a Vrbata, ale také den, kdy pomohl člověk člověku v tísni v horách. 24.3. se tak slaví jako den Horské služby.

Proto vždycky říkám, že i za krásného počasí, kdy zdánlivě nic nehrozí, je potřeba být připraven na ten největší hnus co si dokážete představit. To znamená mít s sebou:

  • dostatek dalšího oblečení (goretexovou bundu, péřovku, alespoň jedny náhradní rukavice a čepici),
  • zásobu tekutin a něčeho k zakousnutí,
  • GPS navigaci a nabitý telefon,
  • lyžařské brýle,
  • duct tape (to je ta univerzální páska kterou spravíte všechno od zlomené nohy po rozbitý vysavač)
  • bivakovací vak, který vás v případě nouze ochrání před větrem nebo do něj můžete zabalit zraněného
  • čelovku (nikdy nevíte, co vás na cestě zdrží),
  • a samozřejmě lékárničku.

 

S rozvahou a pokorou

Myslím si, že právě to spoustě lidem na horách schází. Alespoň trocha toho respektu a zdravého rozumu. Možná si v dnešní době myslíme, že už jsme s těmi všemi iPhony, GoPro kamerami, létajícím drony, lavinovými batohy, lyžemi s rockerem a kdoví čím ještě tak na výši, že nás přece nemůže nic ohrozit. Jenže horám je tohle úplně šumák. Mají své vlastní zákony. A když k nim budeme přistupovat s pokorou, řádně vybaveni a znalí jejich zákonitostí, umožní nám si je vychutnat v celé jejich kráse. Jakmile to bude naopak, dají nám to pořádně sežrat.

 

Trocha sentimentu za závěr

Pravdou je, že takové ty základní hodnoty a pravidla se z hor postupně vytrácí. Vzpomínám, jak jsem byl ještě jako malý špunt s tátou na běžkách (a to není zase tak dávno), pozdravili se s kolemjedoucím chlapíkem pozdravem: "Ahoj!" A já mu povídám: "Ty toho pána znáš?" ... "Ne, ale to se takhle na horách lidi zdraví." Dřív se totiž každý na horách zdravil a bylo to tak normální. Dnes, když někomu řeknu "Ahoj", tak na mě většinou čučí jak péro z gumy. Škoda, asi už to normální není. 

Sněhová bitva (Luis Trenker, Hory a sníh. Praha 1942)

Sněhová bitva (Luis Trenker, Hory a sníh. Praha 1942)

Ale to už je moc vzpomínek na závěr. Smyslem tohoto článku bylo upozornit na chyby, které se na horách opakují už od doby, kdy začali lidé stoupat na jejich vrcholky až do současnosti. Furt stejné věci a přitom tak jednoduché, chtělo by se říct. Tak si nalejte sklenku vína, mrkněte se na Vánici a tam to všechno je. I s Menšíkem :-)

Horám zdar,

Honza