Pro hodnocení obtížnosti zajištěných cest se nejčastěji používá rakouská Shallova stupnice, kdy jednotlivé stupně obtížnosti označují písmena od A do F. Písmeno "A" označuje nejnižší obtížnost, kdy můžete pomalu lézt bez jištění a lano slouží spíše k přidržování se a udržování rovnováhy v exponovanějším terénu. Naopak "F" je totální extrém v převislé stěně, kdy šplháte pouze po ocelovém laně bez jakýchkoliv dalších pomocných stupů.

Na počátku (A) a konci (F) je Shallova stupnice celkem přesná a nezpochybnitelná. Ale všechny další mezistupně, tedy B až D, mohou být předmětem vzrušených debat v anarchistických kroužcích. Zjednodušeně bych řekl, že není Déčko jako Déčko.

Setkávám se s tím pravidelně třeba na kurzu v Raxalpe. První den lezeme klasiku Hans von Haidsteig (obtížnost D), druhý den moderní Gebirgsvereinssteig (taky obtížnost D) a přitom objektivní rozdíl v obtížnosti stejně klasifikovaných ferrat je obrovský. Na Haidsteigu si lezete úplně v klídku a po Gebirgsvereinssteigu máte totálně vytahané ruce. Jak je tohle možné? Svou roli hraje hned několik faktorů a společně se jim podíváme na zoubek. Aby vás nic nezaskočilo.

 

Záleží na období vzniku

Ferraty, nebo lépe řečeno zajištěné cesty, začaly vznikat už v první polovině 19. století (o historii ferrat jsem napsal článek). Od té doby prošly dlouhým vývojem. Nejprve bylo jejich posláním zpřístupňovat hory obyčejným lidem a ocelová lana tak vedla po skále cestou nejmenšího odporu. Využívaly přirozené terénní linie a obtížným místům se, pokud možno, vyhýbala. 

Dnes je trend přesně opačný. Ferraty jsou moderní kratochvíle a vznikají na kdejaké "skále za domem". Jejich původní poslání ustoupilo malinko do pozadí a jde především o zážitek. Co nejintenzivnější samozřejmě. Moderní ferraty jsou tak instalovány i ve zdánlivě nedostupných stěnách, osazených kramlemi, kolíky, žebříky a lanovými mosty. To je obrovský posun ve výstavbě zajištěných cest a s tím, jak šel vývoj dopředu, prošla vývojem i obtížnost

Stezka Via delle Bocchette v italském pohoří Dolomiti di Brenta vybudovaná mezi světovými válkami.

A moderní Laserer Alpin Klettersteig nad rakouským jezerem Gosausee. Rozdíl je patrný na první pohled.

Takže polezete-li Déčko na ferratě, která vznikla v posledních 10 až 15 letech, počítejte, že to bude setsakramnetsky obtížné Déčko oproti Déčku na klasické ferratě staršího data.

Nelze například srovnávat klasiku Hans von Haidsteig v Raxalpe, která byla vytyčena už v roce 2013 a moderní Echernwand Klettersteig nad městečkem Hallstatt. Obojí jsou Déčka, nicméně první z nich je výrazně snazší.

 

Lokalita

Velkým tématem při posuzování obtížnosti je taky země, do které na ferraty vyrážíte. Úplně jiný případ budou "punktlich" naleštěné rakouské klettersteigy a oproti nim "punkové" slovinské ferraty. Slovinsko je vůbec specifické a zkrátil bych to do pravidla, že tam, kde byste lano potřebovali, tak obyvkle není a na místech, kde je úplně zbytečné, je zase železa až moc :-) Holt, jiný kraj, jiný mrav a vzhledem k tomu, že nové a nové ferraty vznikají především v Rakousku (a hojně taky Švýcarsku), pak lze předpokládat, že jejich Céčka budou náročnější, než Céčka v Itálii nebo Slovinsku.

Vymazlená rakouská ferrata Hirschinger Klettersteig nad Bad Gasteinem. Typický zástupce moderních alpských ferrat.

Slovinská "Zavarovana plezalna pot", což je označení pro ferratu. Úžasná expozice, ale lezecky nepříliš náročné. A to buďte rádi, že je tam vůbec lano.

 

Délka ferraty

Při vyhodnocování obtížnosti musíte vzít v potaz taky délku celé cesty. Jinak se poleze kratičká, 30 metrů dlouhá, Déčková ferrata a jinak takový Kaiser-Franz-Joseph Klettersteig, taky Déčko, který měří 860 metrů a jedná se o regulérní celodenní túru. Žádnou "sportovku" na skále za domem. To už je jiná nálož na fyzičku a silné paže. Při takové délce síly postupně ubývají a to, co na oné krátké třicetimetrové ferratě přeběhnete jak veverka, už může člověka v závěru téměr kilometrové stěny pořádně potrápit.

Tady je ten císař Kaiser-Franz-Joseph. Kolmá stěna a leze se pořád v podobné expozici. Hloubka jako prase.

Na závěr se na to celé můžete podívat ještě jednou z lanového mostu. 860 metrů poctivého lezení.

Na závěr se na to celé můžete podívat ještě jednou z lanového mostu. 860 metrů poctivého lezení.

 

Podle nejobtížnějšího místa

Ferraty jsou klasifikovány podle nejnáročnějšího úseku. Když vezmu zase jako příklad ferratu Kaiser-Franz-Joseph, najdete na ní mnoho úseků snažších, než udává její souhrnná klasifikace D. Převážně se leze v obtížnosti B/C až C, ale pár poctivých úseků C/D až D si taky vychutnáte. Kdyby se celková obtížnost cesty určovala jako průměrná hodnota všech úseků, mohlo by vám to zadělat na nemalé problémy. S klidem byste nakráčeli do Céčkové ferraty (protože obtížnost C přece dáváte v pohodě) a v polovině cesty, na prvním Déčkovém místě, zjistili, že ten úsek prostě nedáte. A teď babo raď...

Přitom takové náročné místo může být na celé cestě jedno jediné, třeba pouhých pár metrů dlouhé. A zbytek ferraty může klidně vést v pohodovém Béčku. Proto se mohou zdát obtížnosti jednotlivých ferrat dost rozdílné.

 

To nejtěžší na úvod

Není to sice pravidlem, ale stavitele moderních cest se snaží o to, abyste se s nejnáročnějším úsekem cesty potkali hned na jejím začátku. Je to rozumné, protože díky tomu už na startu zjistíte, jestli na ferratu stačíte nebo byste se měli raději vrátit, dokud to ještě jde. Opět si vezmu do huby Kaiser-Franz-Joseph Klettersteig. První, co vás čeká je Déčkový převis a dlouhý traverz na rukách. Je to hodně selektivní nástup. Kdo tohle nedá, nebo přeleze s velkými obtížemi, měl by vzít nohy na ramena a opustit ferratu únikovou cestou nad tímto prvním úsekem. Protože dál už to lehčí nebude.

Varování hned ze startu, tahle ferrata nebude žádná brnkačka. A taky že jo. Hned na úvod vás pořádně prověří a pak už jsou to jen krev, pot a slzy.

Naštěstí je v polovině ferraty alespoň tahle odpočinková sedačka ze staré lanovky. Ferrata se jmenuje Hochalmblick - Klettersteig.

Ale jak říkám, nejtěžší úsek na úvod ferraty není žádným pravidlem, proto se vyplatí si celou cestu ještě před nástupem řádně nastudovat a zjistit co nejvíce informací.

 

Rekapitulace

Tímto výčtem bych pomalu téma rozdílů v klasifikaci ferrat uzavřel. Samozřejmě roli hraje ještě celá řada dalších faktorů jako aktuální počasí (mokrá ferrata bude klidně i o stupeň náročnější než udává klasifikace), zdali se leze po žebřících nebo holé skále (každý preferuje něco jiného) a samozřejmě momentální kondice.

Nicméně pro plánování túry vezměte v potaz následující fakta, které lze zhodnotit víceméně objektivně:

  • Dobu vzniku ferraty. Stará klasika nebo moderní ferrata vybudovaná v posledních 10 letech?
  • Zemi, kam na ferraty míříte. Každý národ má svůj vlastní osobitý přístup k ferratám a osazování jištění. To ale poznáte především osobní zkušeností, těžko popsat slovy v jednom článku.
  • Délku ferraty. Čím delší ferraty bude, tím náročnější vám mohou těžké úseky připadat. Ale taky naopak jich tam nebude tolik a pravděpodobně často polezete v nižší obtížnosti.
  • Nejobtížnější místo ve stěně. Kde se nachází, čím je záludné a zdali je takových míst více nebo je ojedinělé a zbytek ferraty vede v mírnějším režimu.

 

Tak ode mě dnes vše a příští článek už nejspíš bude se zimní tématikou. Těšte se...

Horám zdar,

Honza

IMG_3983.JPG