Častokrát se mě na to ptáte. A já vám o tom rád vyprávím. Historie je totiž mnohem zajímavější než současnost. Můžete žasnout nad činy alpských pionýrů, obdivovat, s jakým vybavením dobývali vrcholky hor a nevěřícně kroutit hlavou nad jejich výkony.

Takže, kde se v horách vzaly všechna ta ocelová lana? Koho to vůbec napadlo?

Pouť historií začneme už v roce 1492. Pro přesnost ale raději budeme používat výrazu zajištěná cesta, protože název via ferrata spatřil světlo světa o pár století později.

 

Rozmary francouzského krále

Jedna z nejranějších horolezeckých akcí vůbec se datuje právě ke stejnému roku, ve kterém byla objevena Amerika - 1492. Francouzskému králi Ludvíku VIII. se tehdy zachtělo pohlédnou na svět ze skalnatého vrcholu Mont Aiguille (2089m). Jeho strmé srázy byly tak nepřístupné, že důstojníci královy armády museli cestu na vrchol zpřístupnit pomocí konopných lan, žebříků a kovových háků. Téhož dne  byla údajně na vrcholu odsloužena také mše a vztyčeny tři kříže. 

 

První alpská cesta

Budování prvních zajištěných cest v Alpách je spjato s 19. stoletím. S obdobím, kdy vize pražského rodáka Johanna Stüdla utvářely dnešní podobu horské turistiky. Právě on stál v roce 1869 za zrodem první horolezecké chaty, nazvané Stüdlhütte, ve Východních Alpách pod Grossglocknerem. Můžeme říct, že Johann Stüdl se velkou měrou zasloužil o to, že tehdy ještě nepřístupné hory se začaly více otevírat lidem.

Vůbec první alpskou zajištěnou cestu má ale na svědomí jiný pražský rodák - Fridrich Simony. Ten v roce 1843 vystoupil na vrchol Hoher Dachstein a jeho krásou byl uchvácen natolik, že se rozhodl zpřístupnit vrchol i dalším lidem. Ne pouze vyvoleným horolezcům. A tím se dostáváme k prapůvodní podstatě zajištěných cest. Tedy zpřístupňovat hory a oblíbené alpské vrcholy i obyčejným lidem.

Pro vybudování zajištěné cesty na vrchol Dachsteinu bylo tehdy použito 140 metrů tlustého konopného lana a množství ocelových kruhů a kolíků. A stejná linie se pro výstup na vrchol používá dodnes.

 

Vzhůru na vrcholy nejvyšší

Ve stejném roce, kdy byla postavena horská chata Stüdlhütte, vznikala také zajištěná cesta na nejvyšší vrchol Rakouska, samotný Grossglockner. Iniciátorem cesty nebyl nikdo jiný, než opět Johann Stüdl. Horští vůdci z městečka Kals - Thomas, Rupert a Michel Groderovi - strávili téměř dva měsíce usilovnou prací na větrem bičovaném jihozápadním hřebeni. Do skály vysekávali umělé stupy a chyty, zatloukali ocelové kolíky a kramle.

Na počátku srpna 1869 byla zajištěná cesta otevřena. Bohužel jí nebyl dopřán dlouhý život. Drsné klimatické podmínky na nejvyšší rakouské hoře udělaly své. Ostré bouře, sníh a námraza poničily cestu natolik, že se brzy vrátila do původního stavu.

 

Pozadu s budováním zajištěným cest nezůstali ani na nejvyšší hoře Německa. Zajištěná cesta na vrchol Zugspitze byla vybudována nedlouho poté, v roce 1873.

A o pár let později vznikla dokonce první zajištěná cesta v Pyrenejích. V roce 1880 byl zpřístupněn vrchol Midi d´Ossau. V roce 1903 pak následoval nejvyšší vrchol italských Dolomit, ledovcem obklopená královna Marmolada. Tato původní linie západním hřebenem je dodnes používána a nese název Hans Seyffert Weg.

 

Válka v horách

Naprosto stěžejním obdobím pro vývoj zajištěných cest do podoby, v jaké je dnes známe, byla první světová válka. V Dolomitech a Julských Alpách se rozpoutala dlouhotrvající poziční bitva mezi armádou Rakousko - Uherska a Itálie. Boje se sváděly doslova o každý významnější vrchol na téměř 400 kilometrů dlouhé frontové linii v Jižním Tyrolsku a Slovinsku.

Obsazení strategicky významných pozic na vrcholcích hor vyžadovalo vybudování celé sítě přístupových cest. Je až neskutečné, jak vojáci obou armád vytesávali ve skalách stezky a hloubili štoly a galerie. Exponovanější místa pak osazovali žebříky, ocelovými traverzami a zajišťovali lany. 

Některé vojenské stezky, o kterých se dnes můžeme dočíst v literatuře, vyvolávají doslova hrůzu. Historikové také tvrdí, že v Dolomitech si tolik lidských obětí nevyžádala samotná válka, jako spíš kruté horské podmínky. Vojáci trávili vysoko v horách každý den, léto i zimu. Museli tak snášet nelítostné horské bouře, studený déšť, sněhové závěje i smrtící laviny.

V roce 1917 vojáci frontu v Dolomitech opustili a pozůstatky jejich činnosti setrvaly v horách až do dnes. Nejen již zmíněné štoly a zajištěné chodníky, ale také ruiny starých baráků, velitelských stanovišť a zásobovacích lanovek. To vše v neuvěřitelných nadmořských výškách a expozicích.

 

Krása se zrodila na Brentě

Ještě předtím, než byly znovuobjeveny staré válečné stezky v Dolomitech, vybudoval mezi válkami Italský alpský svaz perlu mezi zajištěnými cestami - Via delle Bocchette. Vysokohorská stezka v pohoří Brenta, zajištěná ocelovými lany a žebříky, měla za prvotní cíl spojit přirozené terénní linie a usnadnit nástupy k oblíbeným lezeckým cestám.

Brzy pod druhé světové válce objevili stezku Via delle Bocchette také obyčejní turisté a ověnčili ji přívlastkem jedné z nejkrásnějších zajištěných cest v Alpách. Zajištěná cesta překonává celý masív pohoří Brenta a podle dávné etické zásady stavitelů nestoupá na žádný z vrcholů. Ty mají zůstat výsadou horolezců. Její přechod zabere podle kondice 3 - 5 dní s noclehy na kouzelných horských chatách ukrytých hluboko v horách.

 

Boom zajištěných cest

Opravdový rozvoj zajištěných cest, nebo chcete-li, můžeme už použít výrazu via ferrat, nastal po olympiádě v italské Cortině d'Ampezzo v roce 1956. V 60. a 70. letech začaly být znovuobjevovány staré vojenské chodníky, tunely a galerie. Ty se následně zajišťovaly ocelovými lany a zpřístupnovaly veřejnosti. Proto se říká, že ty pravé via ferraty patří italským Dolomitům.

Při jejich zdolávání totiž nejde pouze o sportovní výkon. Ale na každém kroku na vás dýchá podivně mrazivá atmosféra první světové války. Každý vrchol, každý kousek stezky je opředen nějakou historkou z válečného období.

 

Od 70. letech se zajištěné cesty budovaly po celých Východních Alpách - hlavně tedy v Rakousku, Itálii a Slovinsku. Většinou stále sledovaly přirozené terénní linie a udržovaly si jistý logický postup horským terénem. Až do roku 1993, kdy se ferraty začaly rozšiřovat i do dalších, nejen alpských, zemí.

 

Ferratový fanatismus

Období posledních 20 let se nese ve znamení moderních sportovních ferrat, které už s původní myšlenkou zpřístupňovat hory i obyčejnými lidem nemají mnoho společného. Nahradila ji touha vytvořit co nejnáročnější a nejatraktivnější cesty s lanovými mosty, žebříky nebo lanovkami.

Každým rokem přibude na světě zhruba padesátka zajištěných cest. Jejich zřizovatelé už nejsou alpské spolky a organizace, nýbrž komerční subjekty podnikající v cestovním ruchu. Ferraty se jednoduše staly prostředkem, jak přilákat lidi do dané oblasti. 

Ale jak jednou řekl nejslavnější horolezec všech dob Reinhold Messner: "Setkávám se na ferratách s tolika šťastnými lidmi, že jednoduše nemohu být proti."

 

Přeji spoustu krásných zážitků na horách,

 

Honza Navrátil