Minulou neděli jsem se s pěti holkami vracel z ferratového víkendu v Raxalpe. Většina lidí celou cestu zpět obyčejně vyspává a vstřebává únavu z fyzického výkonu. Teď to ale bylo jiné. Holky skoro ani nezamhouřily oka. A co víc, nadšeně si porovnávaly, která z nich má barevnější modřiny na nohách. Z toho, jak zápasily se skálou. Vypadalo to, jakoby z těch modřin snad měly i radost.

Přijde vám to u křehkých dívek podivné?

Mě to přišlo spíše hodně úsměvné a vlastně jsem měl radost s nimi. Ne z faktu, že jsem jim “brutálními” ferratami způsobil modřiny, ale z toho, že energie z nich vyzařovala snad na všechny strany. Povedlo se jim totiž překonat svoje limity! Překročily tenkou hranici, kdy nezbývaly myšlenky už na nic jiného, než jen na to, jak se na ferratě posunout o pár metrů výše. Všechny jejich starosti, povinnosti a další, v tu chvíli nepodstatné hlouposti, zůstaly hluboko v údolích. Jen ony tváří v tvář přírodě.

V dnešní uspěchané době, kdy nás média masírují katastrofami, práce nám nedovolí oddychnout a neustále řešíte své každodenní starosti, je vlastně takový psychický odpočinek vysoce vzácný. Nebo, kdy jindy se dokážete od všeho takto oprostit?

Korunu celému víkendu pak dala Verča se slovy: “Připadám si, jako bychom byly pryč už celý týden!” Přitom to bylo sotva 36 hodin, co jsme vyrazili z domova. Tak se panečku nabíjí organismus novou šťávou. A stačí k tomu vyrazit na hory, opustit na moment svou komfortní zónu a odhodlat se k něčemu, o čem jste si mysleli, že ani za nic nemůžete dokázat.

Často se mě klienti ptají, jestli by pro začátečníky nebylo vhodnější něco snazšího. Ne tak strmého a ne tak náročného. Ale vy přece toužíte po zážitku. Nebo ne? A ten nepřichází tam, kde nejsou emoce a třeba i trocha souboje se sebou samým. Dokázali byste se pak radovat z modřin tak, jako holky?

Děkuji Verčo, Ivčo, Evi, Soni a Jituš. Byl to skvělý víkend, který mi opět ukázal, proč mám tuhle práci tak rád.

Honza